Holoubci ...

Už delší dobu tu po celém městě máme zákaz krmení nelidí. Lidi se po ulicích krmit mohou, ale zatím chodím stále marně hladový. Z nelidí mají výjimečnost labutě. To aby prý děti mohly vidět, jak vůbec takové krmení vypadá a posílily si tak lásku ke zvěři a nelidem vůbec. Občas mají ptačí chřipku.

Holubi ale nemají nic. Těm se sypat a házet nesmí. Zákon je zákon. Navíc prý špiní střechy a chodníky a ty se pak kloužou. A lidi na nich.

Žádná vyhláška nám tu ale nezakazuje nelidem dát napít pramenité vody. I takový nelida je nakonec přece jen tak trochu tou potřebou živé stvoření, nic to nestojí, a navíc tím činíme dobrodiní. Žízní umírající nelida také není nic pěkného k pokoukání a o estetiku je třeba dbát trvale. I kvůli dětem.

Máme tu však statečné jednotlivce i kolektivy. V nestřeženém okamžiku nelidem nasypou a pak se slitují a nenalijí jen obyčejnou vodu. Nalijí něco víc, aby takového nelidu rozveselili. Roztančili.

Nelida je ale nevděčný neruda. Pohrdavě se otáčí a odchází. Stateční jednotlivci i kolektivy ale v takovém případě hrdinsky nelidu zastoupí a spravedlivě se o neobyčejnou vodu rozdělí.

Zůstávají však až do šeření nerozveselení, neroztančení a zamyšlení. Jako by jisté provinění nikomu předat nestačili.