25. 2. 2017

Cosi sušeného ...


Ve čtvrtek byl vítr. Takový co tu bývá jednou za zimu a dvakrát za léto. Seděli jsme v kuchyni a cítili, jak půdou ta síla prostupuje. V jednu chvíli se ozvala rána a fičák jako by vstoupil na půdu celou svou energií. Asi okno, napadlo mě a vyběhl po schodech na starou půdu. Bylo to tak. Šlo ale zavřít a ještě jsem ho podepřel nějakou nalezenou násadou, asi z pohrabáče. Bylo v koutech už pološero, nicméně ještě se dalo povylézt a zkontrolovat okno protější.

Zpoza trámu na mě vykouklo cosi zvláštního. Jakási mísa a v ní něco, cosi. Zaujatý jsem to snesl o kousek dolů, na dávno uložený, léta nepoužívaný zahradní stůl. Bylo to trochu děsivé ale také zvláštním způsobem výtvarné. Došel jsem pro fotoaparát a pořídil několik fotografií. Ani prstem jsem se té výtvarné ohavnosti nedotkl. Čehosi co láká, co děsí.

Ještě to vezmu na dvůr, říkal jsem si, na lepší světlo a pořídím nějakou fotku venku. Jestli se to cosi ale cestou po schodech pohne, utíkám. Nepohnulo.

Pokládám to cosi na zídku a zavírám dřevník. Otočím se a v tu chvíli vítr všechno zhatil. Zmocnil se té mísy, nadzvedl ji, a jak letěla, všechno z ní vyfoukal a do sadu hnal. Nezbylo nic. Množiny čehosi letěly rozbředlou zahradou, metaly vysoké kozelce kamsi za hnojník. Jen v pantoflích a tričku jsem tam zůstal stát. Vítr mě profoukl do poslední kosti. Mísa přistála o kus dál v kaluži prázdná.

Seděl jsem pak v zešeřelé kuchyni a šlo mě to hlavou. Co vlastně...

A s tím najednou i vzpomínka na tátu, když nás večer bral na tu půdu, abychom viděli netopýry. V podvečer, do noci jich létalo zahradou nemálo. Byli tajemní, vlastně jsme se jich docela báli. Táta nás otužoval, naše malé ruce v jeho velkých tlapách o půl krok co krok za ním. Chodili jsme se občas dívat, jaká že to jsou vlastně zvířátka. Viseli na trámech a já se bál ještě víc, když se na ně posvítilo, chvěla se. Mám z nich respekt dodnes, i když už dávno je tam nevídám. Ten šum, to šustění křídel napnutých mezi blánami, či tiše svěšená jako málem bez života při usínání...

Co jsem to dnes nesl v té ošatce sušeného? S čím si to pak ten vítr s děsivým skučením hrál?



2 komentáře:

  1. Škoda, že naletěl i ten talíř. To by pak byl talíř létající, možná z jiného světa. A to sušené cosi by mohli být E.T. (extra terrestical) ve stavu hluboké hybernace.No, mozna v tom větru letěli domu i bez talíře...

    OdpovědětVymazat
  2. Jak poeticky zni vyraz "fotograficka ohavnost"... :o))) Diky za sdilene ctvrtecni drama...!

    OdpovědětVymazat