FACE

25. 2. 2017

Cosi sušeného ...


Ve čtvrtek byl vítr. Takový co tu bývá jednou za zimu a dvakrát za léto. Seděli jsme v kuchyni a cítili, jak půdou ta síla prostupuje. V jednu chvíli se ozvala rána a fičák jako by vstoupil na půdu celou svou energií. Asi okno, napadlo mě a vyběhl po schodech na starou půdu. Bylo to tak. Šlo ale zavřít a ještě jsem ho podepřel nějakou nalezenou násadou, asi z pohrabáče. Bylo v koutech už pološero, nicméně ještě se dalo povylézt a zkontrolovat okno protější.

Zpoza trámu na mě vykouklo cosi zvláštního. Jakási mísa a v ní něco, cosi. Zaujatý jsem to snesl o kousek dolů, na dávno uložený, léta nepoužívaný zahradní stůl. Bylo to trochu děsivé ale také zvláštním způsobem výtvarné. Došel jsem pro fotoaparát a pořídil několik fotografií. Ani prstem jsem se té výtvarné ohavnosti nedotkl. Čehosi co láká, co děsí.

Ještě to vezmu na dvůr, říkal jsem si, na lepší světlo a pořídím nějakou fotku venku. Jestli se to cosi ale cestou po schodech pohne, utíkám. Nepohnulo.

Pokládám to cosi na zídku a zavírám dřevník. Otočím se a v tu chvíli vítr všechno zhatil. Zmocnil se té mísy, nadzvedl ji, a jak letěla, všechno z ní vyfoukal a do sadu hnal. Nezbylo nic. Množiny čehosi letěly rozbředlou zahradou, metaly vysoké kozelce kamsi za hnojník. Jen v pantoflích a tričku jsem tam zůstal stát. Vítr mě profoukl do poslední kosti. Mísa přistála o kus dál v kaluži prázdná.

Seděl jsem pak v zešeřelé kuchyni a šlo mě to hlavou. Co vlastně...

A s tím najednou i vzpomínka na tátu, když nás večer bral na tu půdu, abychom viděli netopýry. V podvečer, do noci jich létalo zahradou nemálo. Byli tajemní, vlastně jsme se jich docela báli. Táta nás otužoval, naše malé ruce v jeho velkých tlapách o půl krok co krok za ním. Chodili jsme se občas dívat, jaká že to jsou vlastně zvířátka. Viseli na trámech a já se bál ještě víc, když se na ně posvítilo, chvěla se. Mám z nich respekt dodnes, i když už dávno je tam nevídám. Ten šum, to šustění křídel napnutých mezi blánami, či tiše svěšená jako málem bez života při usínání...

Co jsem to dnes nesl v té ošatce sušeného? S čím si to pak ten vítr s děsivým skučením hrál?



21. 2. 2017

Hradecký cyklista z ocele



Sochy slavných to tu u nás v Hradci nemají vůbec snadné. Jejich pozice je většinou nestálá, doživotní význam a postavení nejisté. Nebo spíše to po životní. S tatíčkem Masarykem jsme tu šoupali sem a tam. Dlouho byl tam a místo něj na jeho náměstí postával a užíval si klanění Lenin. Teď už je delší dobu zase kontext Masarykova náměstí a sochy v souladu. V sametové době jsme nekompromisně zlámali už tak polámané páteře Leninovi, Stalinovi, Gottwaldovi a některým dalším 5ticípým. Vyvezli jsme je za město do skanzenu a tím se dočista zbavili minulosti.

Problém byl ale i s prvorepublikovým primátorem Ulrychem. Toho jsme nejdříve politicky posametově očistili a pak znovu vytesali a postavili. Nestál dlouho, už jen leží, kdesi, za velké prachy pořízený, dokonce prý ještě pořád v záruční lhůtě. Nejen vysavače mají záruční lhůty. Tenhle nejenže nevysával (mimo rozpočtu města) ale hlavně se nelíbil v umění znalých, momentálních zástupců lidu na radnici (musím přiznat, že jsem s nimi tiše souhlasil, i když se mě na jeho pořízení a uklizení nikdo neptal).

Dokonce jsme tu vymysleli i plánovanou výměnu soch. Na nábřeží je z Hořic přivezou a za nějaký čas zase odvezou a přivezou jiné. Stále je čemu se divit a hlavně si nezvykat.

Máme tu i mnohé svaté, do kamene vytesané. Ovšem koho nemáme, to tedy toho Svatého Ducha. Postavili jsme mu ale velikou katedrálu, poznávací znak Hradeckého horizontu. Když není Svatý Duch z kamení, nebo vůbec, je katedrála jeho z cihel k mámení.

Kousek dál máme novinku a to je tu dnes hlavně řeč. Tentokrát svařenec na Malém Náměstí. Socha cyklisty jedoucího z kopce s vyplazeným jazykem. Kolo díky pevným svárům vůbec nevrže. Ani radní prý tentokrát nevržou. Mnozí z nich prý jezdí do práce do kopce i z kopce na kole a jsou tím pádem jako mnozí co občas vržou, ale není jim to nic moc platné. Jízda na bicyklu je příznakem Salonu Republiky už dlouho. Velmi si tu na tomhle způsobu zakládáme.


Konečně tu tedy máme něco charakteristického, nevrzajícího a snad do konce věků. I když, jak jsem se díval, přivařená až tak pevně k chodníku není, a časy, časy ty se i na radnici mění.

14. 2. 2017

Nadějné vyhlídky...


Kamarád, ještě z dob, kdy to vypadalo nadějně, používal občas takový svérázný výrok. Když se mu něco silně nepovedlo a otrávenost mu koukala z očí, tak prohlásil "Nejraději bych si vzal prostěradlo a šel si lehnout na hřbitov". Kdo ho neznal, ten to chvíli těžko řadil.

Nedávno jsem si ho připomenul. Pár metrů od moře, v malém starém městečku u hřbitovní zdi, kde končila jakási náves. Ten jeho výrok jako by se tam vznášel, ta scéna jak filmová. Nikde nikdo. Kamaráda jsem neviděl tolik let...


Minulý týden jsem potkal jeho kamaráda z dob, kdy to vypadalo ještě nadějně. Tu scénu od moře jsem mu vyprávěl a chtěl se tomu smát. Kamarád už je TAM několik let, odvětil, něco se mu silně nepovedlo.

8. 2. 2017

Valná hromada..



Jedna z mála, na které se marně netlachalo a po které zůstal kámen na kameni...

4. 2. 2017

První zimní Fotografie...


Je už únor, zima trvá už mnoho měsíců. Na České poměry mnoho souvislých týdnů sněhu kam se jen podíváš. Tolik možností, jak okem fotoaparátu zachytit tu zimní krajinu a pak ji sdílet. Ani já se nevyhýbám. Spíš naopak. Brašnu vozím všude s sebou. Mobilní telefon v pohotovosti. Pak přijedu domů, stáhnu nafotografované do počítače a horlivě upravuji. Letos ale pořád nic. Na levou stranu položím Ladu, na pravou stranu Plicku a doprostřed Jeřábka. Po chvíli (někdy velmi krátké chvilce) ukládám zpátky jak mistra nalevo, tak mistra napravo a značím tu uprostřed. Pak tisknu DELETE a mizím sám sebou zklamán. Mistři, moje pokora či poníženost mysli a respekt k jejich oku vítězí. A do mé duše se marnost vkrádá. DELETE všude kam se podívám.

Až nyní, čtvrtý únorový den je všechno jinak. Na pravou stranu pokládám Plicku, na levou Ladu a doprostřed Jeřábka. Ukládám oba mistry zpátky a vítězně se usmívám. Jsou v ní všechny mé pocity z letošní zimy. Dokonce i ta radost z postupně se krátící tmy ráno a delších podvečerů.

Tentokrát netisknu DELETE. Tisknu VLOŽIT. Konec zimy může začít, mám splněno. Konec marnosti a nastává čas těšení se na první jarní fotografii.