FACE

16. 9. 2017

Podzim 2017

Častěji se stává, že nadšeně nafotíte něco o čem si v tu chvíli myslíte, že bude po zpracování báječnou fotografií, kterou pak budete moci hrdě položit na stůl, či pověsit na něčí zeď. Pak, když ji vyvoláte, případně upravíte, spadne Vám čelist. Umění se nedostavilo, fotka nic neříká a všechno to prvotní nadšení se do ní v očekávané míře nepromítlo. Tohle se stává zrovna v mém případě až dost často.

Naopak, někdy, třeba cestou z toho úžasného focení, nebo jen z nákupu, najednou zcela neplánovaně, vidíte pouhé cosi a jaksi ze setrvačnosti mobilizujete fotoaparát, který si tiše pospával po Vašem boku.

V tomto případě jsem ještě v ruce držel krabici vinných listů, vzácnost pro kterou nejsem líný se vypravit málem kamkoli. Ta skončila na zemi a já udělal CVAK. Ještě ke všemu v dešti, který se pomalu do města vkrádal.


Po několika dnech jsem vytáhl kartu se Stylusu a probíral jednu surovou fotku za druhou. Mnohé padalo rovnou do koše. Vlastně jen málo která se dočkala vyvolání. Tahle přežila ten proces a usadila se na céčku. Nepotřebovala žádné větší úpravy a editor byl málem nevyužitý. Po opakovaném pokoukání mě došlo, jak je vlastně osobní, dotýkací a jaké je to setkání s realitou. Mou, ještě nedávno opomíjenou a bagatelizovanou realitou...


3. 9. 2017

Asijský týden - Lidl

Po týdnu řeckém, týden asijský. Tentokrát náš mezinárodní tým Santorinské kříže z krabiček mazat v photošopu nemusel. Jen jsme zlámali jeden rákos (aby nepřipomínal samuraje) a trošku modifikovali Čínskou hůlku WMF, aby nebyl až tak Čínská. Políčka stačilo nechat tak jak jsou. Ty jejich rýže, žabince a čajovníky ateistům i ne.. a dalším istům, či prelátům nervy drásat nebudou. Pokud ano, opět se poučíme. Až bude Mexický týden, bude i bez kukuřice a jen se sladkou paprikou.


26. 8. 2017

Zásady Japonského stolování

Nevím kdy naposledy jsem byl v galanterii. Vyslán koupit jezdce do zipu povlaku naší velikánské matrace se tak stalo. V pytli jsem vláčel přes sídliště vrchní polovinu povlaku, aby bylo možno porovnat jezdce přímo na místě. Pytel byl obrovský, žlutý a já budil dojem, že funguji jako bezdomovec či pocestný dealer firmy co má žlutou všude na co se u nich podíváš.

Jezdců měli jak se říká HAFO. Nakonec i ten správný, po delším přebírání z celého košíku. Už chyběl snad jen kůň.


Platím čtrnáct korun a nemohu si vzpomenout na předchozí, tak cenově směšný nákup. Ještě očima bloudím po pultu, prodavačka znejistí, co ze mě ještě vypadne a najednou vidí, že vidím. Krabička korálků, která mě okamžitě nadchla. Vzpomenu na všechny Japonské restaurace, co je znám a navíc je ta krabička poslední, co mají. Doplatím 75 korun za něco, pro co jsem původně vůbec nešel a s velkým žlutým pytlem, jezdcem bez koně a krabičkou úhledně naskládaných korálků přeji prodavačce krásný den a následující víkend. Usmívá se a evidentně by se ráda zeptala, ze které pošetilé komunity přicházím. Odcházím a pak doma fotím tuhle fotografii.


18. 8. 2017

Svobodný Kamnář...

Reportážní portrét z tajného sympozia Svobodných Kamnářů kdesi na Moravě (ještě jednou děkuji za pozvání). Nejmenovaný držel čestnou stráž u studených kachlových kamen ze sedmnáctého století. Střídali se a čest vzdávali Svobodní Kamnáři hodinu po hodině i v nočních hodinách, kdy kamna několik hodin hřála aby k ránu vychladla na rozdíl od zapálených účastníků sympozia dnes velmi vzácného řemesla, vymírajících velmistrů.

25. 7. 2017

FACE II.

Byl to takový cvak od kterého jsem nic nečekal. Je tu ale přesně taková jaká je. S očima upřenýma do svých kytek, okurek, trávy na zahradě a popadaných jablek. Roky, které ani ona nezastaví ji naučily často opakovat: Ničemu už nestačím. Až se mě jednou nedovoláte, pak přijedete, najdete mě tu ležet bez života mezi kopretinama, jako padlou švestku.

Pak ale pozvedne oči a s nadšenýma ukazuje dozrávající rajčata kdesi i stropu skleníku...




15. 7. 2017

Oči pod brýlemi ukryté

Vlastně moc nevím co k téhle fotografii víc napsat. Ty úžasné sluneční, asi dámské brýle, které pravděpodobně někde našel a jen na chvilku sundal, prostě nešly minout. Hlavně ale nešly minout ty oči člověčí pod brýlemi jinak většinou ukryté, mířící mimo svého parťáka ze společných toulek městem.

A protože při toulkách ulicemi potkávám obyčejné lidi v obyčejných situacích, které jdou čočkou fotoaparátu těžko minout a takové fotografování láká čím dál víc, tak možná proto bude postupně vznikat takový skicák člověčin FACE. Jen nevím, kam ho dám...


13. 7. 2017

A zase ten Jákob...

Často jde mou hlavou. Tedy pokud často vůbec něco. Často ho o to ani nežádám. Je až k nesnesení upřímný a zabolí, nějaký ten hřebík rovnou doprostřed čela zatluče...Občas je těžké mít ta to rád a nezbývá překrýt ten pocit dlouhodobou zkušeností..


7. 7. 2017

Mimoň

Potkal jsem ho u Mimoně v lese. Dalo se to očekávat, nicméně jen dalo.
Společné selfíčko to že ne, jsem prý mimo, povídal. S portrétem souhlasil.

Teď si tak říkám:

Předchůdce?

Současník?

Následník?


22. 6. 2017

kdosicosi@gmail.com

Vybírej pečlivě. Jsem Tvůj strýček a Tvoje nová, celoživotní adresa. Budu nejen adresou, budu Tvojí identifikační celoživotní jistotou. Přijde doba a jistě budeš její součástí, kdy už nebudou ta dnešní jména a příjmení. Budou místo nich celoživotní identifikační jistoty.
Ještě teď si můžeš vybrat, mohu Ti, já Tvůj strýček nabídnout:
helenka.55515@gmail.com
nebo
helenka-55515@gmail.com
nebo
heluska55515@gmail.com
nebo
55515helca@gmail.com
a ještě
heletrikratpet15@gmail.com

Na něco kývni, dokud je vůbec na co. Nabídka se tenčí...nebudou.




17. 6. 2017

DOGA

                   


15. 6. 2017

Bubliny do každé rodiny

Kvasí všude kolem. Naparují se v novinách, v televizi, v tvářiboku či v lesech reklamních tabulí po městě. Nejdříve bombastické, čím dál rychleji ale praskají, splaskávají a hlavně jsou zastíněny dalšími právě nafouklými a ještě většími bublinami. Generátory nových zpráv generují nové, ještě bombastičtější bubliny. Tvářibok zase o něco intenzivněji vybíjí baterii jinak docela chytrého přenosného zařízení.

Rusko je připraveno na Izrael zaútočit kvůli sporu o Golanské výšiny? Domnívá se nová konspirace

Proč všednost zabíjí?

Depresím dej sbohem

Bezpečnostní úřady v USA vyklidily přístav v Charlestonu. Na palubě lodi by mohla být špinavá bomba

Bojte se živých mrtvých v ČSSD

Česká armáda nakoupí rakety za jedenáct miliard. Doletí do 50 kilometrů

Přístav v americkém Charlestonu byl poplach kvůli špinavé bombě

Vánoce v červnu

70,000 bílých zavražděno v „moderní“ Jihoafrické republice

Chcete znát platy nejmocnějších lidí na Zemi?

Rodiče zastřelili, vesnici spálili. Polsko zažilo za války stovky příběhů Lidic, nikdo je ale nezná

Budu volit komunisty (Tomáš Vodvářka)

Vo Vatikáne prekvitá zakázaná láska a lož

Mladá generace se vznáší na růžovém obláčku. Jestli se rychle neprobudí, čeká je ošklivý pád na hubu!

Je vůbec koho volit?

Tajemný důkaz by mohl říci pravdu o mimozemské lodi v Roswellu

Bůh ochraňuj královnu! Přijede Miloš Zeman

Proč jsou současné volební průzkumy nevěrohodné

Proč byl rozpad SSSR katastrofou?

„Rychle mu vyndejte játra a ledviny!“ Zpověď lékaře, který musel čínským vězňům odebírat orgány

Roztomilé záběry z pražské zoo. Gepardí paterčata jsou pěkní cvalíci

Firmy nechávají zaměstnance hrát v práci hry. Mají pak lepší výkony

Co udělá česká mediální agenda v hlavě běžného člověka

„Minulost sexuální pracovnice nejde vymazat“

Mladíci v Rusku zabili a upekli ohrožené ptáky

Každému jsem řekl, že jsem HIV pozitivní, hájí se muž, který nakazil 14leté dítě




....titulky, titulky, titulky, BUBLINY...




a přece jen, jen si tak fouknout, prostě jen tak...






9. 6. 2017

Mrvítkem do Utahu

V několika aktuálních týdnech dostávám pozdravy a fotografie z Utahu. Mojí přátelé tam vyrazili kázat Dobrou Zprávu posledním indiánům, obklopeným mormonským osídlením. Občas indián, samé skály a všudypřítomné vedro, občas nějaký ten štír. Služba jak má být.
A také píšou k té skalní krajině na obrázcích, že je tam už po několik dnů čtyřicet čtyři stupňů nad nulou. A to Celsiových.

Vyrazil jsem také ven. S psicí na procházku. Bylo ráno, po nočním dešti. Zatím co psice vyhlížela veverky, já koukal, abych do něčeho nešlápl a při tom koukání uviděl krásně orosený list, čerstvou trávu se zapadanými ještě kapkami deště a jakousi miniaturní kopretinou. Napadlo mě, že tohle mobilem vyfotografuji a přátelům do Utahu pošlu. Až se probudí, tak pookřejí a to vedro budou snášet o trochu líp. Koukám na vyfotografovaný obrázek a chci ho oříznout. Ano, žádný problém. A chci ho otočit kolem vertikální osy. A ouha. Korejci píšou, že to ne, to že nejde. Na to mě ihned nabízejí ke stažení nějaký editor a to mám problém. Po zakoupení tohoto telefonu jsem se málem rituálně sám sobě zavazoval, že do něj už žádné editory, žádná mrvítka instalovat nebudu. To abych ho nezaplevelil a ještě k tomu, abych se vyvaroval pokušení mrvit obrázky v kýče a jim nepropadnout.

Nicméně, situace byla vážná a přátele mám moc rád. Rituální slib zapomenut a stahuji editor, mrvítko od Jižních Korejců. Od severních nic nežádám, jsem v té oblasti dostatečně politicky vzdělán.
K mému překvapení mrvítko mrví v našem jazyce. Jde to rychle. Otočit. Okamžitě ale nabízí další kroky k vylepšení. Zkouším jeden a domrvím jedním klikem. Ani si neuvědomuji, že posílám cosi žár vyzařujícího, místo zamýšleného chladivého obrázku z našeho parku. Utah zdejší.


Na oplátku mě z Utahu přistál zelený, na písku se vlnící had, v metrové velikosti. Jako by se ptal, jestli, když jsem ten slib o mrvítkách porušil, jestli se tím pádem cítím svobodnější a přátelé svěží víc jak dřív.

Mrkal už předem na souhlas a jeho radost byla nenápadně bestiální. Had z Utažského ráje...co se mnou začal počítat.


3. 6. 2017

Dvacet jarních obrázků...

Bez koncepce. Bez povídání. Bez ambicí. Spojuje je pouze čas vzniku. Pošetilé jaro 2017.


















 



29. 5. 2017

Holoubci ...

Už delší dobu tu po celém městě máme zákaz krmení nelidí. Lidi se po ulicích krmit mohou, ale zatím chodím stále marně hladový. Z nelidí mají výjimečnost labutě. To aby prý děti mohly vidět, jak vůbec takové krmení vypadá a posílily si tak lásku ke zvěři a nelidem vůbec. Občas mají ptačí chřipku.

Holubi ale nemají nic. Těm se sypat a házet nesmí. Zákon je zákon. Navíc prý špiní střechy a chodníky a ty se pak kloužou. A lidi na nich.

Žádná vyhláška nám tu ale nezakazuje nelidem dát napít pramenité vody. I takový nelida je nakonec přece jen tak trochu tou potřebou živé stvoření, nic to nestojí, a navíc tím činíme dobrodiní. Žízní umírající nelida také není nic pěkného k pokoukání a o estetiku je třeba dbát trvale. I kvůli dětem.

Máme tu však statečné jednotlivce i kolektivy. V nestřeženém okamžiku nelidem nasypou a pak se slitují a nenalijí jen obyčejnou vodu. Nalijí něco víc, aby takového nelidu rozveselili. Roztančili.

Nelida je ale nevděčný neruda. Pohrdavě se otáčí a odchází. Stateční jednotlivci i kolektivy ale v takovém případě hrdinsky nelidu zastoupí a spravedlivě se o neobyčejnou vodu rozdělí.


Zůstávají však až do šeření nerozveselení, neroztančení a zamyšlení. Jako by jisté provinění nikomu předat nestačili.  






23. 5. 2017

Jarní, silně sociální...



Nesu Tobě virtuální kvítí,
vůni z louky sociálních sítí.
hlava se mně z toho motá,
láskou zcela planu,
sítě sociální mojí vášní jsou,
kousek z nich Ti nesu,
motýlem se stávám,
Ty mou lučinou, 
vášeň dělím dvěma,
hned nám bude líp
Jen já a Ty a sociální síť.


Kdo se dneska štítí sociálních sítí,
tomu zhyne, každá vášeň,
každé kvítí.
Jenom hořký kalich,
bude do dna píti.

20. 5. 2017

SMART ABSTRACT

Dnes je už SMART téměř všechno. Dokonce už i zubní pasty, projímadla a samozřejmě televize, zámky do dveří a roštěnky ze SMART dobytka.
Tak konečně proč by taková abstrakce nemohla být chytrá?
Navíc je ve všech čtyřech případech nefigurativní, a tím pádem se exponuje inteligencí diváka, kterou ne radno podceňovat a představivosti se meze nekladou.
Doufejme, že se ta která tomu kterému divákovi v tom pojmu SMART ubrání a ještě nějaké navíc pobere.

Pošetilost autorova jako by nebyla.

I.

II.

III.

IV.

23. 4. 2017

Rajčata 1953-2017


Podle jejího deníčku její šedesátá čtvrtá výsadba rajčat. A prý, že větší zima touhle dobou v dubnu byla mockrát za tu dobu a vždycky to dobře dopadlo.
Po těch letech, v jejím věku už spíš dohlíží. Zatlačit je do pánvičky, to ale nikomu jinému nesvěří.

Sladká, ničím chemicky nemořená rajčata, co nezávodí jak brzo, ale jak chutně. Prostě o moc jiná než ta současná marketová, jsou pak perlami její zahrady.

Ona sama rajčata vůbec nejí. Nejí ale rozdává.

15. 4. 2017

Vytapetováno


Genius loci vznikající postupně po dlouhou dobu.
Je jich tam nějak ke třem tisícům v rozmezí 5-44 korun.
Na mnohých ale už není nic, nebo nic k přečtení.
Čas mnohé smazal.
Chodil jsem tam občas, pozoroval růst.
Růst skončil zavedením EET.
Jak to spolu souvisí nevím, vlastně ani nevím s kým to všechno souvisí a proč...

9. 4. 2017

KOFOLA


Když ji miluješ, není co řešit...

2. 4. 2017

Laikování na Orbitě


Vědci ji našli někde v Moskevských ulicích. Pouliční pes. Pouliční směs.
Vědci z ní udělali hvězdu. Vlastně takový Americký sen v Sovětském Svazu. Z ulice až do vesmíru.
Vědci předpokládali, že bude týden létat jako první savec (před Gagarinem) na orbitě.
Vědci nepředpokládali, že se vrátí. Věděli, že neznají způsob, jak ji neupálit v atmosféře při sestupu rakety.
Vědci nepředpokládali, že se v šíleném stresu přehřeje a v té trubce zhyne už za pár hodin po startu.
Vědci jen slyšeli lkaní, zoufání do sluchátek. Právě proto se po ní dnes používá pojem laikování.
Pak už neslyšeli nic.

Gagarin se pak pravidelně chodil klanět k jejímu pomníku, který má dodnes v Hvězdném městečku.

11. 3. 2017

Přelet nad kukaččím hnízdem


Dron obecný (zejména Dronus Bonasia) se už vrátil z teplých krajin a kukačky (Cuculus canorus) tetelící se v klimatizovaných hnízdech, jen co vysvitlo sluníčko, vyrazily do polabského smíšeného lesa léčit své civilizační deprese smělým útokem na cizí hnízda, aby se nakonec zachránily útěkem.


Je jaro, příroda se připojuje na wi-fi a zima topí poslední opravdické vločky na slunečních kolektorech.

4. 3. 2017

Laborantka


Více jak čtyři desítk let v minulém století pracovala jako chemická laborantka.

Přelom, čtvrtstoletí, toho dvacátého a dvacátého prvního co by důchodkyně pěstovala zeleninu bez chemie, bez dotací a bez potřeby spotřebovávat léty práce kdesi nastřádané zdravotní pojištění. Teď se k chemii vrátila, aniž by o to stála...

Včera vznikl tenhle portrét, vlastně momentka mobilním telefonem.

Neplánovaný.

Raději bych s ní plánoval tu jarní zeleninu do skleníku. Agro termíny má za ta léta podrobně rozepsané v notýsku, včetně počasí.


Precizní Laborantka...



.

25. 2. 2017

Cosi sušeného ...


Ve čtvrtek byl vítr. Takový co tu bývá jednou za zimu a dvakrát za léto. Seděli jsme v kuchyni a cítili, jak půdou ta síla prostupuje. V jednu chvíli se ozvala rána a fičák jako by vstoupil na půdu celou svou energií. Asi okno, napadlo mě a vyběhl po schodech na starou půdu. Bylo to tak. Šlo ale zavřít a ještě jsem ho podepřel nějakou nalezenou násadou, asi z pohrabáče. Bylo v koutech už pološero, nicméně ještě se dalo povylézt a zkontrolovat okno protější.

Zpoza trámu na mě vykouklo cosi zvláštního. Jakási mísa a v ní něco, cosi. Zaujatý jsem to snesl o kousek dolů, na dávno uložený, léta nepoužívaný zahradní stůl. Bylo to trochu děsivé ale také zvláštním způsobem výtvarné. Došel jsem pro fotoaparát a pořídil několik fotografií. Ani prstem jsem se té výtvarné ohavnosti nedotkl. Čehosi co láká, co děsí.

Ještě to vezmu na dvůr, říkal jsem si, na lepší světlo a pořídím nějakou fotku venku. Jestli se to cosi ale cestou po schodech pohne, utíkám. Nepohnulo.

Pokládám to cosi na zídku a zavírám dřevník. Otočím se a v tu chvíli vítr všechno zhatil. Zmocnil se té mísy, nadzvedl ji, a jak letěla, všechno z ní vyfoukal a do sadu hnal. Nezbylo nic. Množiny čehosi letěly rozbředlou zahradou, metaly vysoké kozelce kamsi za hnojník. Jen v pantoflích a tričku jsem tam zůstal stát. Vítr mě profoukl do poslední kosti. Mísa přistála o kus dál v kaluži prázdná.

Seděl jsem pak v zešeřelé kuchyni a šlo mě to hlavou. Co vlastně...

A s tím najednou i vzpomínka na tátu, když nás večer bral na tu půdu, abychom viděli netopýry. V podvečer, do noci jich létalo zahradou nemálo. Byli tajemní, vlastně jsme se jich docela báli. Táta nás otužoval, naše malé ruce v jeho velkých tlapách o půl krok co krok za ním. Chodili jsme se občas dívat, jaká že to jsou vlastně zvířátka. Viseli na trámech a já se bál ještě víc, když se na ně posvítilo, chvěla se. Mám z nich respekt dodnes, i když už dávno je tam nevídám. Ten šum, to šustění křídel napnutých mezi blánami, či tiše svěšená jako málem bez života při usínání...

Co jsem to dnes nesl v té ošatce sušeného? S čím si to pak ten vítr s děsivým skučením hrál?