FACE

18. 4. 2018

Zelená, zelená, řekni co to znamená..

Není potřeba se toho dočítat. To je přece jako všude kde si sedneš, kde se podíváš...Jaro je přece tady a s ní ZELENÁ, co to všechno znamená...


14. 4. 2018

Černý Petr..

Místo znám jako své boty, jak se říká. Jen najít ho takhle relativně prázdné moc často nebývá. Zaujal mě ten jeden jediný človíček v zamyšlené pozici a k tomu ty šmouhy, které by při turistickém fotografování bylo radno spíš vynechat (stačilo udělat krok či dva vřed a změnit ohnisko). Tady to šlo ale všechno tak nějak dohromady.

Nějak jsem pak ale nemohl hnout s názvem fotografie. Pravdivě s ohledem na situaci by se mohla jmenovat "Čekání na Patrika". Reáliemi třeba jen "Nábřeží". Do polopatizmu například "Maturitní den" jsem se nehnal a zůstal stát.

Dnes ráno, jako každé ráno, letí mé oči po titulcích, co se událo za tu dobu spaní. A koukám, že smrt si vybrala dalšího, který mě zasáhl. A najednou vyplaval ten zatím nedomyšlený název. Tedy Černý Petr s myšlenkou na 1. Korinťanům 15:26.




1. 4. 2018

Rozkoš magnetická...

Jezdím tam fotografovat už asi 35 roků. Od zrcadlovky, přes klasický středoformát a dnes s fototrpaslíkem.

Stále mě přitahuje, stálé ta voda láká...




31.3.2018 po západu slunce..

Pohled na obrazovku velkoplošné TV ...kdy se to promítaného textu písně odráží zpěváci v Sále...


31. 3. 2018

1/2 tucet + dvakrát INSTAGRAM

Pár fotografií, které jsem pořídil během počátku tohoto roku a premiéru měly na Instagramu. Tedy mají i svojí adjustaci, což zde na blogu jinak nebývá...



On thin ice 





The way north





Welcome to the slippery slope...





Lake in the north





Memories...





What they're after is a real-life Arctic sea monster, a Greenland shark





At the bottom





Industrial poetic...


29. 1. 2018

Díra u Hanušovic

Jeden novinový článek mě překvapil. Trošku zaryl do mého povědomí. Byl o ozonové díře v kontextu posledních výzkumů. A tak jdu a do vyhledávače vyťukávám "díra", abych se mohl pak lépe orientovat a porovnat článek s dalšími informacemi. Ovšem konalo se trošku jiné překvapení. Zcela nahoře a ještě pak několikrát se nabídl především pojem "Díra u Hanušovic". Zvědavost mě nedala a dal jsem se do klikání. Nové filmy prakticky nesleduji a byl jsem tedy dost mimo. Jenže zvědavost je také moje těžko ukrývaná vlastnost. Začalo mě to zajímat.

Místo studování do hloubky jsem si řekl, že je lepší se tam vypravit a vidět ji na vlastní oči. I na psí oči. Seděla vzadu na sedadle a tvářila se celou cestu celkem lhostejně. Cesta to není daleká a tak se lhostejnost velmi rychle změnila v živý zájem. Po louce to bylo na doběhnutí a pak začal tanec. Něco na té díře a kolem ní být musí. Oni totiž psi vědí to, co my lidé ani často netušíme.


Než jsme se unavení tvůrčím rituálem obrátili na cestu domů, vzpomenul jsem si na Sira  Richarda Juliana Longa a jeho "Kruh na ostrově". Byl zničen a je uchován pouze na fotografiích jako zásadní tvůrčí počin Land Artu té doby.


30. 12. 2017

Lok sobotní poesie (nezabije, neopije)

Koupil jsem si rudé víno z Korsiky,
Bylo v krásné flašce,
Asi takhle veliký...



Když jsem ho lil do sklenice,
Plápolalo jako svíce,
V lehkém vánku okenice...

26. 12. 2017

Podzim 2017/III.


Už to nešlo oddalovat, vaše marné otvírání mého blogu s nadějí, že třetí díl mého podzimu je k vidění,  přerostlo v zástup a já se začal stydět. Tedy málem už z koncem toho roku konečně poslední díl toho co předcházelo zimě co se někde zapomněla... 



Hradecká lízátka... Budou se na jaře bourat. Lízáme je tu už asi čtyřicet roků a tohle je moje jejich první fotografie. Na poslední chvíli, navíc dílo náhody... 



Abstrakce fotografovaná skrze asi osm metrů čtverečních zavěšené fólie. Krajina za oponou v zapadajícím podzimním slunci. 




Chaos ve kterém se pohybujeme a který jsme často přijali za součást každodenní samozřejmosti... 



Jedna z mých cest do krajiny lidí, kteří za městem na město rezignovali... 



A cesta od nich zpátky trávou do betonového salonu republiky... 




Některé cedulky na některých místech prostě nečekáte... 





Začíná zima a 3x6 z podzimu 2017 je konec... 


13. 12. 2017

Podzim 2017/II.

Druhý 1/2 tucet z toho co jsem nafotografoval během letošního podzimu. Konečně jsem se prohrabal do konce a s prvním sněžením výběr ukončil. 



Paní co popojíždí po městě a láká k nákupům, či investicím. Takový mobilní marketing. Nevím proč, ale vzpomenul jsem si na ta dlouhá auta z detektivek co se potulovaly periferiemi za účelem pokoutné transplantace orgánů s malým o. 



Během podzimu mě tu vznikl malý cyklus z návštěv bezdomovců za městem. Tohle je jedna z nich. Kuchyně málem poetická. 




A takový sladký kousek cvaknutý mobilem při venčení mého psa. Malý kýček podzimní...




Místní EMERGENCY. Byl jsem tam letos až příliš často... 



Tohle správně odhadne asi každý. Pochopitelně transfúzí stanice. 



Než se stačil rozhlédnout a škodit tak jsme ho vynesli ven. Ulevilo se nám, ani zhmoždit některou z mnoha pat nestačil.





Poslední půltucet bude. Sliby se mají plnit nejen... 


26. 11. 2017

Podzim 2017/I.

Taková malá, do tří půl tuctů rozdělená rekapitulace mého foto snažení na podzim 2017. Texty krátké (nějak mě to v poslední době ani nepíše) a fotografie různého druhu a původu. Ani nevím jak by tomu šlo nasadit nějakou koncepční uzdu. Jak jsem bez uzdy fotografoval tak dávám k nahlédnutí... 

S tím Diogenem to možná bude složitější. Stejné slovo i tady má více významů.. lze tu uplatnit oba. Sud na konci vesnice..



Pink, konec sezóny, pong...



Mobilem cvaknutý, náhodný na naší zahradě... Kýče podzimu od zahrady klíče...



Rybář, inventář přehrady. Tráví tam od jara do pozdního podzimu každý, letos prý čtyřicátý rok...jedna velká, další ještě větší, ryba za rybou... V kostýmu svobodníka ženistů vlastnímu stolu oporou..



Samotář za městem za řekou. Já fotil a on vedle ve svém stanu spal. Do města už nechce, co bylo už není a není nad to co tady má... Či nemá..



Dva měsíce po sezoně ho tam pověsili. Nikde nikdo, občas nějaký ten tichý blázen na břehu. Neuhnuli. Ono je to na tobogánu dost těžké a volby podle toho i dopadly...





Příští víkend tu najdete druhý 1/2 tucet obrázků z letošního podzimu.  

3. 10. 2017

Psilocybe / FineArt

Byl to v tomto směru letos mimořádně bohatý podzim. Zážitky nám zůstanou do dnů i dlouhých zimních nocí...











23. 9. 2017

Náhradní...

Tam kde bývalo a bylo stabilní světlo a ve své pošetilosti si myslelo že nad něj není, dnes nic není. Tak kde ze tmy koukala tma, působí dnes náhradní zdroje s tendencí se zabydlet a přivábit na sebe hmyz ze všech možných i nemožný stran...a působit stíny.

16. 9. 2017

Podzim 2017

Častěji se stává, že nadšeně nafotíte něco o čem si v tu chvíli myslíte, že bude po zpracování báječnou fotografií, kterou pak budete moci hrdě položit na stůl, či pověsit na něčí zeď. Pak, když ji vyvoláte, případně upravíte, spadne Vám čelist. Umění se nedostavilo, fotka nic neříká a všechno to prvotní nadšení se do ní v očekávané míře nepromítlo. Tohle se stává zrovna v mém případě až dost často.

Naopak, někdy, třeba cestou z toho úžasného focení, nebo jen z nákupu, najednou zcela neplánovaně, vidíte pouhé cosi a jaksi ze setrvačnosti mobilizujete fotoaparát, který si tiše pospával po Vašem boku.

V tomto případě jsem ještě v ruce držel krabici vinných listů, vzácnost pro kterou nejsem líný se vypravit málem kamkoli. Ta skončila na zemi a já udělal CVAK. Ještě ke všemu v dešti, který se pomalu do města vkrádal.


Po několika dnech jsem vytáhl kartu se Stylusu a probíral jednu surovou fotku za druhou. Mnohé padalo rovnou do koše. Vlastně jen málo která se dočkala vyvolání. Tahle přežila ten proces a usadila se na céčku. Nepotřebovala žádné větší úpravy a editor byl málem nevyužitý. Po opakovaném pokoukání mě došlo, jak je vlastně osobní, dotýkací a jaké je to setkání s realitou. Mou, ještě nedávno opomíjenou a bagatelizovanou realitou...


3. 9. 2017

Asijský týden - Lidl

Po týdnu řeckém, týden asijský. Tentokrát náš mezinárodní tým Santorinské kříže z krabiček mazat v photošopu nemusel. Jen jsme zlámali jeden rákos (aby nepřipomínal samuraje) a trošku modifikovali Čínskou hůlku WMF, aby nebyl až tak Čínská. Políčka stačilo nechat tak jak jsou. Ty jejich rýže, žabince a čajovníky ateistům i ne.. a dalším istům, či prelátům nervy drásat nebudou. Pokud ano, opět se poučíme. Až bude Mexický týden, bude i bez kukuřice a jen se sladkou paprikou.


26. 8. 2017

Zásady Japonského stolování

Nevím kdy naposledy jsem byl v galanterii. Vyslán koupit jezdce do zipu povlaku naší velikánské matrace se tak stalo. V pytli jsem vláčel přes sídliště vrchní polovinu povlaku, aby bylo možno porovnat jezdce přímo na místě. Pytel byl obrovský, žlutý a já budil dojem, že funguji jako bezdomovec či pocestný dealer firmy co má žlutou všude na co se u nich podíváš.

Jezdců měli jak se říká HAFO. Nakonec i ten správný, po delším přebírání z celého košíku. Už chyběl snad jen kůň.


Platím čtrnáct korun a nemohu si vzpomenout na předchozí, tak cenově směšný nákup. Ještě očima bloudím po pultu, prodavačka znejistí, co ze mě ještě vypadne a najednou vidí, že vidím. Krabička korálků, která mě okamžitě nadchla. Vzpomenu na všechny Japonské restaurace, co je znám a navíc je ta krabička poslední, co mají. Doplatím 75 korun za něco, pro co jsem původně vůbec nešel a s velkým žlutým pytlem, jezdcem bez koně a krabičkou úhledně naskládaných korálků přeji prodavačce krásný den a následující víkend. Usmívá se a evidentně by se ráda zeptala, ze které pošetilé komunity přicházím. Odcházím a pak doma fotím tuhle fotografii.


18. 8. 2017

Svobodný Kamnář...

Reportážní portrét z tajného sympozia Svobodných Kamnářů kdesi na Moravě (ještě jednou děkuji za pozvání). Nejmenovaný držel čestnou stráž u studených kachlových kamen ze sedmnáctého století. Střídali se a čest vzdávali Svobodní Kamnáři hodinu po hodině i v nočních hodinách, kdy kamna několik hodin hřála aby k ránu vychladla na rozdíl od zapálených účastníků sympozia dnes velmi vzácného řemesla, vymírajících velmistrů.

25. 7. 2017

FACE II.

Byl to takový cvak od kterého jsem nic nečekal. Je tu ale přesně taková jaká je. S očima upřenýma do svých kytek, okurek, trávy na zahradě a popadaných jablek. Roky, které ani ona nezastaví ji naučily často opakovat: Ničemu už nestačím. Až se mě jednou nedovoláte, pak přijedete, najdete mě tu ležet bez života mezi kopretinama, jako padlou švestku.

Pak ale pozvedne oči a s nadšenýma ukazuje dozrávající rajčata kdesi i stropu skleníku...